Photo 01-12-15 16 13 02.jpg

Welcome to my blog!

I am 19 years old life enthusiast, fitness lover and yogi with a huge passion for healthy cooking. I hope that you will find this page inspirational and that you will love it as much as I do!

TUESDAY TALKS: VLADIMÍRA OSADNÍKOVÁ

TUESDAY TALKS: VLADIMÍRA OSADNÍKOVÁ

VLADIMÍRA OSADNÍKOVÁ

  • peer konzultantka centra Anabell pro pomoc lidem s poruchami příjmu potravy

3 jídla, bez kterých nemůžu žít: vajíčka (na všechny způsoby), salát (ovocný i zeleninový), mamčina bábovka/babiččin jablečný závin

Na večeři bych šla nejraději s: přítelem a potažmo celou rodinou, protože nemáme vždy tolik času, abychom se vždy sešli při jídle a jsem toho názoru, že jídlo spojuje lidi. :)

Má guilty-pleasure: teda co si budem, mám jich dost :D . Ale asi Ben&Jerry`s případně sezonní kafe ze Starbucksu :)

Na své práci miluji: práci s lidmi a s jejich příběhy. Tak jako každý z nás je jedinečný, tak jsou jedinečné i jednotlivé příběhy.

Na sobě mám nejradši: svůj nos. Zní to asi šíleně ale fakt ho miluju :D


Milá Vlaďko, jsem nadšená, že Tě můžu přivítat v sérii #TuesdayTalks a moc děkuji, že jsi přijala mé pozvání. Mohla by jsi se nám prosím krátce představit?

Moc děkuji za pozvání Terezko:). Je mi 23 let a většina mých sledujících mě zná jako holku, co si úspěšně prošla poruchou příjmu potravy a v současnosti pomáhá ostatním potenciálním klientkám. V současnosti studuji na Filozofické fakultě MU, obor sociální pedagogika a poradenství, mimo to pracuji v organizaci Anabell a působím na instagramu. Jsem blázen do sportu a naše psa Buddyho, kterého jistě mojí followeři znají :). Taky ráda čtu, chodím do kina a sleduji seriály či dokumenty. Ráda poznávám nová místa a taky sebe.

Dnešní rozhovor bych chtěla věnovat hlavně anorexii, jelikož krom toho, že působíš jako peer konzultantka centra Anabell pro pomoc lidem s poruchami příjmu potravy, jsis sama touto zákeřnou nemocí prošla. Jak tvá PPP začala? Jaký byl její průběh?

Ano, jak říkáš prošla jsem ppp, konkrétně mám zkušenost s anorexií. Jak to tak u ppp bývá, zpočátku se vše jeví v pohodě. Chtěla jsem zhubnout pouze pár kilo (3-4kg), ale nakonec jsem to zvrtlo a zhubla jsem cca 13kg. Což při mé výšce bylo dost znatelné. Táhlo se to se mnou asi 4 roky. Byly doby, kdy jsem se z toho chtěla dostat, ale nikdy to nebylo z mého přesvědčení. S každým menším posunem vpřed přišel o to větší propad dolů. Měla jsem tak období, kdy jsem byla smířená s tím, že anorexie je můj životní styl a tak to bude až do smrti. Díky Bohu jsem “prozřela” a s pomocí blízkých se z toho kolotoče dostala.

Kdy přišel ten zlomový bod, ve kterém jsi se rozhodla, se uzdravit? Kde jsi v sobě našla sílu bojovat?

Já potřebovala už změnu. Byla jsem na sebě už neskutečně naštvaná, že si nemohu dopřát jídlo, které jsem tolik milovala a toužila po něm. Položila jsem si pro sebe tehdy zásadní otázku “Co se změní, když dosáhnu své vysněné postavy a váhy? Co bude jinak?” odpověď byla “Ničeho a nic!” Věděla jsem, že jednou budu chtít mít rodinu a nechci být ta matka, co si nemůže dopřát tohle nebo támto. Nemohli jsme jít s přítelem na večeři, protože to byl vždy velký problém pro mě. Asi jsem se musela dostat až na samé dno a ztratit sebe, aby se znova našla. Měla jsem v sobě velkou vnitřní motivaci. Toužila jsem být zase zdravá a především šťastná!

Měla jsi během procesu uzdravování myšlenky všechno vzdát a zase do toho spadnout? Co ti dodávalo motivaci pokračovat? Docházela jsi k nějakému odborníkovi?

Určitě ty myšlenky tady byly. Smířit se s tím, že přibírám a měním se bylo k nevydržení. Někdy to nešlo úplně tak, jak bych si přála a často jsem upadala zpět. Ale motivací byla vidina toho, že budu šťastná a především jsem přemýšlela do budoucnosti. Věděla jsem, že když už jsem udělala takový pokrok, tak nemohu jít zase zpět. K nikomu jsem nedocházela. V té době mi osobně pomáhalo psaní deníku, kde jsem vypisovala své pocity.

Jak probíhalo tvé uzdravování? Co jsi tou dobou jedla? Cvičila jsi nebo byla jsi nějakým způsobem fyzicky aktivní?

Měla jsem velké štěstí v tom, že se přítel zabýval jídlem i cvičení a hodně věcí jsem se od něj naučila. Naučila jsem se poslouchat své tělo, což trvalo cca rok a naučila jsem si jídlem hrát. Vychytávala jsem potraviny, které mi sedí a které zase ne. Postupně jsem přidávala do svého jídelníčku všechna jídla. Co si vzpomínám, tak jsem jedla poměrně dost ovesné kaše, vejce, pečivo, zeleninu, ovoce a samozřejmě různé druhy luštěnin apod. Naopak jsem razantně omezila kávu, z 6 káv na 2-3 za den. Cvičila jsem, především doma někdy ve fitku. Samozřejmě pokud jsem byla vyčerpaná a necítila jsem se dobře tak jsem necvičila. Zpočátku jsem cvičila třeba 2x do týdne po dobu 20minut. Nic náročného. Důležité bylo a vlastně i je cvičit, protože mě to baví a ne za účelem hubnutí apod.

Říká se, že se ten tichý hlásek anorexie v člověku ukrývá navždy. Co si o tom myslíš? Máš i teď někdy dny, kdy si nepřijdeš dost dobrá? Jak s tím případně bojuješ?

Vím, že se to říká, ale já uvnitř sebe nic takového nemám. Naopak. Díky anorexii jsem se naučila mít opravdu ráda, poznala své skutečné já. Důležité je si věřit a vždy si uvědomit, co to člověku přinese. Domnívám se, že každá z nás má občas dny, kdy si nepřijde dost dobrá a to je podle mě v pohodě, protože co si budeme, jsme ženy/holky/dívky a my nikdy nejsme spokojené :). Důležité je, ale mít jistotu, že je to jen dočasný stav, který přejde. Když to na mě přijde, tak tomu s přítelem obvykle říkáme “Trucínkovský den.” To si pak koupím něco dobrýho na zub nebo si dám případně sklenku vína, zapnu seriál a dám si večer vanu.

Jak vypadá tvůj ,,den na talíři” v současné době?

Můj den talíři se hodně odvíjí od toho, kde zrovna jsem. Jelikož penduluji neustále mezi Ostravou, Brnem a Opavou, tak často musím jídlo přizpůsobovat. Nicméně, když vezmu nějaký svůj průměrný den, tak začínám snídání, která se skládá ze 3 míchaných vajíček a opečeným toastíkem potřený máslem a solí, k tomu mám domácí fresh (odšťavňujeme si doma ovoce i zeleninu) a kávu. K obědy mám obvykle maso, těstoviny a zeleninu. Potom následuje svačina, tady volím nějakou proteinovou mňamku s nízkým obsahem cukru, případně volím flapjack nebo třeba cheesecake apod. K večeři mám obvykle zeleninový salát, žitnou housku/chleba (prostě nějaký pečivo) a k tomu nějakou bílkovinu (maso, vejce, nebo jen kvalitní šunka či sýr). Někdy po večeři sáhnu po nějaké sladkosti, protože to jsou mé neřesti :). 

Pracuješ jako peer konzultantka centra Anabell pro pomoc lidem s poruchami příjmu potravy. Co tato organizace přesně dělá?

Centrum Anabell pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy a také osobám blízkým nebo lidem, jež jsou ppp ohroženi. Nabízíme řadu odborníků od nutričního terapeuta, přes sociálního pracovníka, tak také terapeuty a peery. Komunikujeme s klientami osobně (face to face) při běžném sezení neb o po skypu, ale také prostřednictvím sociálních sítí a emailů. Snažíme se neustále se klientům přibližovat a vycházet jim vstříc. Jedná se o neziskovou organizaci a tak jsou naše služby, v drtivé většině, zdarma. S klientami probíráme jejich život, který je ovlivněn jídlem, výčitkami a vším, co ppp s sebou “přináší.” Poskytujeme rovněž rodinné terapie nebo svépomocné skupiny.

V rámci své práce se určitě setkáváš s různymi příběhy. Co lidi k PPP vede nejčastěji? Je to opravdu touha po hubenosti?

Osobně jsem přesvědčena, že jakákoliv porucha příjmu potravy je až sekundární problém. Je to jakýsi způsob “sebetrestání” případně forma úniku. Spouštěče mohou být různé stejně tak příčiny. Na pozadí příběhů se setkávám např. se šikanou ve škole, špatné rodinné vztahy, tvrdá výchova, ale také to mohou být jiné životní situce (znásilnění, úmrtí blízké osoby aj). Touha po hubenosti přichází až pak, je to zástěrka. Když se potýkáte s ppp myslíte pořád jen na jídlo a ostatní problémy jdou mimo, možno i proto je tak těžké se z toho dostat.

A na závěr - kdyby jsi mohla dát člověku trpícímu anorexií jednu jedinou radu, co by to bylo?

Je to těžké, protože dávat někomu rady dělám velmi nerada, spíše si o situaci povídáme. Nicméně pokud bych mohla jedinou radu, tak by to bylo zaměřit se doopravdy na sebe a být k sobě upřímný. Zaměřit se na to, co doopravdy chce, po čem skutečně touží, a co mu anorexie doopravdy přináší. Být k sobě otevřený a upřímný je podle mě cesta k uzdravení!

TUESDAY TALKS: NIKOLETA KOVÁČOVÁ (@surovadcerka)

TUESDAY TALKS: NIKOLETA KOVÁČOVÁ (@surovadcerka)

TUESDAY TALKS: NATALIE MATTHEWS

TUESDAY TALKS: NATALIE MATTHEWS