Photo 01-12-15 16 13 02.jpg

Welcome to my blog!

I am 19 years old life enthusiast, fitness lover and yogi with a huge passion for healthy cooking. I hope that you will find this page inspirational and that you will love it as much as I do!

MY FIRST HALF MARATHON

MY FIRST HALF MARATHON

Tak jo, právě jsem si sedla k sepsání článku z mého prvního půlmaratonu a upřímně nevím, kde začít - popsat jeden z největších zážitků v mém životě není zrovna jednoduché. Proto se předem omlouvám, jestli budu skákat od jednoho k druhému a jestli to místy nebude dávat smysl. I když vlastně, on mi ten samotný fakt, že jsem uběhla půlmaraton, moc smysl nedává.

Když jsem začala chodit na gympl, byla tam pro mě spousta nového - například to, že se v hodinách tělocviku opravdu muselo cvičit. Snažila jsem se tomu všemožně vyhnout, ale kontrolnímu měření rychlosti běhu na 1 km jsem se vyhnout nedokázala. Ostatní mi utekli už po pár metrech, mě píchalo v boku a nemohla jsem dýchat. Výsledný čas 9 min/1 km byl doprovázen posměšky spolužáků, mým pláčem a začátkem mé noční můry z běhání.

Potom se ale v mém životě stalo pár věcí, které tady nechci úplně rozebírat (celý můj příběh si můžete přečíst v e-booku) a já se odhodlala jít poprvé do posilovny. Pět minut na páse se mi zdálo jako věčnost, ale za pár týdnů už jsem zvládla deset, dvacet a postupně jsem se na běhu stala závislá. Samozřejmě - je to skvělý způsob, jak si udržet postavu a být fit. Já ale miluju především to, že jsem při běhu sama se svými myšlenkami. S nikým se nesrovnávám, nikam se nehoním a běh si užívám. Běhám teď pravidelně 4x týdně a je to pro mě nejlepší způsob, jak se uklidnit a vypnout.

A tím už se konečně dostáváme k tomu, kvůli čemu jste sem všichni přišli - půlmaraton. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale startovní číslo na půlmaraton jsem si přála k Vánocům ze všeho nejvíc. Říkala jsem si, že je do 1.4. spousta času a že stihnu natrénovat. No, běhala jsem sice pravidelně a celkem dlouhé vzdálenosti, ale 21 km jsem neběžela ani jednou. A nebudu vám lhát – vážně jsem se bála. Spousta lidí mě od toho odrazovala a já se bála, že to neuběhnu, že se zraním nebo že si ublížím. Rozhodla jsem se ale vystoupit ze své pohodlné zóny a překonat strach.

A tak jsem do toho šla.

Tu noc na půlmaraton jsem spala úplně úžasně. Vzbudily mě paprsky vycházejícího sluníčka a nervózní jsem nebyla ani trošku. Vybíhalo se v 10, a tak poslední jídlo, které jsem před během měla, byla snídaně. Udělala jsem si cottage lívance, které mě vždycky nejlíp zasytí, jelikož obsahují všechny 3 makronutrienty. Na závod jsem přijela o nějaké dvě hodiny dřív, ani jsem se ale nestačila rozhlédnout a už jsem stála připravená v koridoru na vyběhnutí. Sama, obklopená 11,5 tisíci běžci a s myšlenkou, že mě právě čeká 21 km běhu.

První kilometr se mi zdál nekonečný. Pořád jsem čekala, kdy už konečně uvidím tu velkou ceduli s jedničkou a hlavou se mi honilo, že nemám šanci zvládnout celý závod. Potom mě ale doslova pohltila atmosféra - tisíce běžců všude kolem, spousta povzbuzujících diváků podél trati, dokonalé počasí a nádherný výhled na historické centrum Prahy. Hlavu se mi podařilo zklidnit asi na šestém kilometru a běh jsem si začala užívat naplno. Nebo lépe řečeno - zapomněla jsem, že běžím. Když přišel 14. kilometr, hlavou mi problesklo, že právě běžím nejvíc v životě. Ani na chvíli mě ale nenapadlo, že už bych nemohla dál. Kilometry ubíhaly neuvěřitelnou rychlostí a já na tabuli před sebou najednou viděla číslo 20. Jeden kilometr do konce.

Jeden kilometr a budu mít za sebou celý půlmaraton. 

Co se dělo od téhle chvíle si pamatuju jen matně. Dostala jsem se do takové zvláštní extáze a vůbec jsem necítila únavu. Když jsem měla asi 400 m do cíle, mobil mi přepnul písničku na mojí oblíbenou Livin' on a prayer a já jsem v tom nespočtu diváků zahlédla rodiče. A v ten moment jsem cítila na srdci tlak, jako kdyby mě něco hodně silně udeřilo. Rodiče to se mnou poslední roky neměli zrovna lehké a na půlmaraton se mě opravdu báli pustit. Přesto mi ale věřili, podpořili mě a přišli. A já to pro ně doběhla.

Poslední kilometr jsem doběhla rychlostí 4:48min/km. Nedokážu popsat pocit, když jsem doběhla do cíle. Nemohla jsem mluvit, dýchat, tekly mi slzy.

Byla jsem na sebe neuvěřitelně pyšná.

Já jsem to zvládla.

Uběhla jsem půlmaraton, 21 km s průměrnou rychlostí 5:35 na km (a pauzou na záchod! :D )

Půlmaraton mi dal strašně moc. Potvrdila jsem si, že naše fyzické tělo dokáže věci, o kterých se nám ani nesní. Že je důležité mít jasné cíle, vůli a píli a že nezáleží na tom, co si o vás myslí okolí. Nejvíc jsem ale byla unešená z té síly lidskosti, kterou jsem všude kolem sebe cítila. Když někdo nemohl, druhý ho poplácal po zádech a povzbudil, jak skvěle běží. Když někdo zakopl, druhý mu pomohl postavit se na nohy a bojovat dál. Byli jsme v tom společně a já si uvědomila, že pravý život opravdu začíná až za hranicí naší pohodlné zóny.

A je nádherný.


So yeah, I just sat down to sum up a post about the half marathon and I absolutely don’t know where to start – it’s pretty hard to describe one of the biggest experiences in my life. So I’m sorry if I’ll be rumbling and the post won’t make any sense. However, the fact that I managed to run a half marathon doesn’t make any sense.

There was a lot of new for me when I started studying at grammar school - for example we had to exercise during our P.E. lessons. I did my best to avoid it but I couldn’t escape 1kilometr long running race. I finished last with the feeling to throw up. My pace 9 minutes per 1 km was followed by laugh of the others, myself crying and the beginning of my running hatred.

Then I went through hard times which in fact were the reason I went to the gym for the first time. Five minute long run appeared like never-ending. But few weeks later I managed to run 10 minutes, 20 minutes until I’ve become addicted to running. Of course it’s the best way how to stay in shape. But what I love about running the most is that I’m alone with my thoughts. I don’t compare myself to anyone, I don’t rush anywhere - I just enjoy my run. I’m now running 4 times per week as I find it the best way how to unwind.

And finally moving on to best part, the half marathon. I don’t even know how I got such an idea to sign up but getting the half marathon number was definitely the best Christmas present I got. I promised myself that I’ll be training. Well, it ended up that I was running pretty frequently and rather long distances but I’ve never run 21 km. And honestly, I was pretty scared. Everyone was forcing me not to do it and I was scared I won’t make it or I’ll get hurt. But I decided to step out of my comfort zone and don’t let my fear win.

The night before the half marathon I slept pretty well. I was woken up by the sunshine and I wasn’t nervous at all. The race was starting at 10 so the breakfast was the last meal I had. I made myself Cottage pancakes as they fill me up perfectly. I arrived at the race about two hours earlier but the time flew so quickly that I was suddenly standing in the corridor waiting for a start. Alone with 11,5 thousand people around me and the thought that I’ve got 21 km ahead.

The very first kilometre appeared never-ending. I was waiting when I’d finally see that big 1 KM sign and I was thinking I won’t be able to manage to finish the whole race. But then I was thrilled by the atmosphere – thousands of runners around, a lot of fans, lovely weather and amazing view of the historical centre of Prague. I calmed myself down on about 6th kilometre and in that moment I started enjoying the run. Or even better – I forgot I’m running. When I reached the 14th kilometre I got a thought that I’m running the furthest in my life. But I knew I’d finish the race. The kilometres were flying so quickly and I saw 20 KM sign. Just one kilometre until the end.

I don’t remember the last moments clearly as I was in some kind of weird ecstasy. When I had about 400 m left, my phone started playing my favourite song Livin’ on prayer and I saw my parents in the middle of all those fans. And in that moment I felt like my heart had stopped. Last years weren’t easy for my parents and they were so scared to let me run the half-marathon. But they trusted me and even came to support me. And I finished those 21 km for them.  

I run the last kilometre with the pace 4:48/km. I can’t express the feeling I had when I reached the target. I couldn’t talk, breathe, I was crying.

I was incredibly proud of myself.

I did it.

I run half-marathon, 21 km with the average pace 5:35 per km (with a pause for a toilet! :D).

Half marathon has taught me a lot. I‘ve learned that our physical body can do things we don’t even dream about. I’ve learned that it’s important to have certain goals and visions and that it doesn’t matter what other people think. However, I was amazed the most by the power of humanity I felt. When one couldn’t continue, the other helped him to keep going. When one fell, the other helped him to get up. We were all in this together and I realized that the real life starts at the end of our comfort zone.

And this life's amazing. 

RUNNING: MY STORY & HOW TO STOP MAKING EXCUSES

RUNNING: MY STORY & HOW TO STOP MAKING EXCUSES

HOW TO BECOME A MORNING WORKOUT PERSON

HOW TO BECOME A MORNING WORKOUT PERSON